- výslovnost latiny se zásadně měnila během jejího vývoje
- lišila se v různých regionech římské říše
- v současné době rozeznáváme dva typy výslovnosti latiny
RESTITVI PRONVNTIATIO LATINAE
- je to rekonstrukce autentické historické latiny ve střední Itílii na přelomu letopočtu
- dnes se jí vyslovuje hlavně v anglosaském světě a v německy mluvících zemích
PRONVNTIATIO LATINAE TRANSLATICIA
- tradiční výslovnost se ustálila během středověku různě v jednotlivých regionech Evropy
Tradiční výslovnost středoevropská
- je nejdůležitější pro české země
- používala se v Uhrách a v Polsku
- původně se používala i v německy mluvících zemích, ale to už dnes není běžné
Pravidla tradiční výslovnosti středoevropské
- latina se obvykle čte tak, jak se píše, s několika rozdíly
Vokály a diftongy
- ae, oe se čte jako $[e:]$
- jestliže je na druhém vokálu délka nebo trema, o diftong se nejedná a vokály se vyslovují tak jak se píší
- v restituované výslovnosti se vyslovují jako $[aj]$ a $[oj]$
- y se vyslovuje tradičně jako $[i]$
- v restituované výslovnosti se vyslovuje tvrdě jako $[y]$
Konsonanty
- c se zpravidle čte jako $[k]$
- před měkkými vokály (e, i, y, ae, oe) se vyslovuje jako $[ts]$
- v restituované výslovnosti se výslovnost $[k]$ používá vždy
- di, ti, ni se vyslovuje tvrdě
- pokud po ti následuje vokál, asibiluje se na $[tsi]$ v případě, že vokál není dlouhý, jméno není Řecké nebo nepředchází sykavá hláska
- v restituované výslovnosti se všechny skupiny vyslovují vždy tvrdě
- i se na začítku slova či slovního základu vyslovuje jako konsonant $[j]$
- výjimkou jsou řecká jména
- u se ve skupinách qu-, gu- a su- s vokálem vyslovuje jako $[v]$ pokud se jedná o tutéž slabiku
- qu se vyslovuje konsonanticky jako $[kv]$
- ph se vyskytuje jen ve slovech řeského původu a vyslovuje se jako $[f]$
- rh zní v řeckých slovech stejně jako $[r]$
- s se intervokalicky nebo ve skupině se semivokály (l, r, n) vyslovuje zněle jako $[z]$, všude jinde jako $[s]$
- h se ve slovech vyslovuje
- v restituované výslovnosti bývá téměř neznělé
Tradiční výslovnost italská
- je to tradiční výslovnost používaná rodilými mluvčími italštiny
- historicky se používala v církevním prostředí historického papežského státu či jiiných mezinárodních setkáních katolického kléru
- dodnes je běžná v Itálii
LONGAE ET ACCENTVS
- poloha přízvuku závisí na délce slabiky
- slabika se pkládá za dlouhou:
- přirozeně, pokud obsahuje dlouhý vokál nebo diftong
- pozicí, pokud následuje po krátkém vokálu skupina konsonantů
- skupina musí obsahovat alespoň dva konsonatny, někdy se ale posuzuje specificky
- přízvuk u dvojslabičných sloch není na začátku slova
- v závislosti na předposlední slabice:
- jestliže je dlouhá, stává se přízvučnou
- jestliže je krátká, přízvuk se přesouvá na třetí slabiku od konce bez ohledu na její délku