• hovoříme o obodbí 9. - 12. století
  • hlavní změnou oproti předchozímu období je postupná introdukce vícehlasu
    • ten vznikká zatím jen improvizací a nebývá často zapsán
  • hlavními zdroji liturgické hudby jsou Winchesterský tropář a Codex Calixtinus
  • většina neliturgické hudby by se dala shrnout pod pojmem písně

Nové druhy chorálu

Tropy

  • hudební, textové nebo hudebně-textové vsuvky do gregoriánského chorálu
  • méně častos e vyskytuje čistě hudební tropování (např. zpěvy Aleluja nebo responzoria), častěji textové tropování
  • u oslavných textů byly melismatické úryvky doplněny a měli poté spíše sylabický charakter
  • některé tropické prvky dokonce s původním gregoriánským stylem kontrastovali
    • měli taneční melodii
    • někdy se vyskytoval doprovod nástrojů

Sekvence

  • zvláštní druh tropů
  • je převážně sylbická
  • typicky se jednotlivé motivy dvakrát za sebou opakují (struktura AA BB CC DD…)
  • kromě těchto dvou forem se jejich ekvivalenty a variace dostávají i do liturgické hudby

Raný vícehlas

  • první dochované zmínky o vícehlasé hudbě se vyskytují až v jedenáctém století, ovšem teoreticky existoval pravděpodobně již v 7. století a možná i dříve
  • do 1. tisíciletí se v teoretických knihách dočteme o zpěvu organum
    • je to zpěv v souběžných kvartách a kvintách
  • spíše než k rozvoji nového stylového principu dochází k objevu několika technik tvorby vícehlasu:
    • a. zpěv převážně jednohlasý - pouze malé improvizované ozdoby
      • zřejmě se jednalo o sólové improvizace (heterofonie)
    • b. stejnosměrný zpěv
      • jednotlivé hlasy jsou odděleny v intervalech (nejen konsonantních)
      • až na výjimky nebo malé ozdoby je melodie obou hlasů stejná (má stejný směr)
    • c. směrově nezávislý zpěv
      • jednotlivé hlasy nemají stejný směr
      • typicky se pohybují proti sobě
  • kromě těchto elementárních typů můžeme také začít rozlišovat:
    • bordun - jeden hlas drží dlouhou dobu jeden tón, druhý hlas nebo hlasy zpívají pohyblivou melodii
    • ostinato - melodie doprovázená neustálým opakováním jednoduchého melodického úryvku
    • imitace, kánon
  • po roce 1050 se objevují známky záměrné vícehlasé kompozice
    • vícehlas je převážně syrrytmický (nota proti notě, melisma proti melismatu)
    • hlasy jsou často v podobné poloze a mnohdy se kříží
    • dochází často i k disonantním střetům, později se pak již na důležitých místech plánují konsonantní intervaly
  • na konci 11. století se začíná objevovat předávání hlasů
  • po roce 1100 se objevuje mnohem častěji bordun, který se vytváří ‘melismatizací’ jednoduší chorální melodie (jeden hlas drží původní chorální melodii, druhý hlas zpívá melisma na ní)

Teorie nového chorálu

  • dochází k odklonu od melismatiky
    • je to jak tropováním existujících melismat, tak vytvářením nové hudby spíše sylábického charakteru
  • častěji se objevují větší skoky v melodii
  • objevuje se hudba strofická (opakované části) s veršovanými texty
  • tyto změny se ovšem neprojevují v liturgické hudbě tak často, avšak pokládají základy dalším stylům
  • Guidon z Arezza (990-1050) - zavedení notové osnovy
    • po jejím zavedení dochází i k přesnějšímu určení délky not