hlavní změnou oproti předchozímu období je postupná introdukce vícehlasu
ten vznikká zatím jen improvizací a nebývá často zapsán
hlavními zdroji liturgické hudby jsou Winchesterský tropář a Codex Calixtinus
většina neliturgické hudby by se dala shrnout pod pojmem písně
Nové druhy chorálu
Tropy
hudební, textové nebo hudebně-textové vsuvky do gregoriánského chorálu
méně častos e vyskytuje čistě hudební tropování (např. zpěvy Aleluja nebo responzoria), častěji textové tropování
u oslavných textů byly melismatické úryvky doplněny a měli poté spíše sylabický charakter
některé tropické prvky dokonce s původním gregoriánským stylem kontrastovali
měli taneční melodii
někdy se vyskytoval doprovod nástrojů
Sekvence
zvláštní druh tropů
je převážně sylbická
typicky se jednotlivé motivy dvakrát za sebou opakují (struktura AA BB CC DD…)
kromě těchto dvou forem se jejich ekvivalenty a variace dostávají i do liturgické hudby
Raný vícehlas
první dochované zmínky o vícehlasé hudbě se vyskytují až v jedenáctém století, ovšem teoreticky existoval pravděpodobně již v 7. století a možná i dříve
do 1. tisíciletí se v teoretických knihách dočteme o zpěvu organum
je to zpěv v souběžných kvartách a kvintách
spíše než k rozvoji nového stylového principu dochází k objevu několika technik tvorby vícehlasu:
a. zpěv převážně jednohlasý - pouze malé improvizované ozdoby
zřejmě se jednalo o sólové improvizace (heterofonie)
b. stejnosměrný zpěv
jednotlivé hlasy jsou odděleny v intervalech (nejen konsonantních)
až na výjimky nebo malé ozdoby je melodie obou hlasů stejná (má stejný směr)
c. směrově nezávislý zpěv
jednotlivé hlasy nemají stejný směr
typicky se pohybují proti sobě
kromě těchto elementárních typů můžeme také začít rozlišovat:
bordun - jeden hlas drží dlouhou dobu jeden tón, druhý hlas nebo hlasy zpívají pohyblivou melodii
po roce 1050 se objevují známky záměrné vícehlasé kompozice
vícehlas je převážně syrrytmický (nota proti notě, melisma proti melismatu)
hlasy jsou často v podobné poloze a mnohdy se kříží
dochází často i k disonantním střetům, později se pak již na důležitých místech plánují konsonantní intervaly
na konci 11. století se začíná objevovat předávání hlasů
po roce 1100 se objevuje mnohem častěji bordun, který se vytváří ‘melismatizací’ jednoduší chorální melodie (jeden hlas drží původní chorální melodii, druhý hlas zpívá melisma na ní)
Teorie nového chorálu
dochází k odklonu od melismatiky
je to jak tropováním existujících melismat, tak vytvářením nové hudby spíše sylábického charakteru
častěji se objevují větší skoky v melodii
objevuje se hudba strofická (opakované části) s veršovanými texty
tyto změny se ovšem neprojevují v liturgické hudbě tak často, avšak pokládají základy dalším stylům
Guidon z Arezza (990-1050) - zavedení notové osnovy
po jejím zavedení dochází i k přesnějšímu určení délky not