Úvod

Písmeno

• psaná forma hlásky

Hláska

• nejmenší jednotka řeči, ze které se skládá slovo
• dělí se na samohlásky a souhlásky, které se dál dělí na tvrdé, měkké a obojetné
• vznikají vydechováním

Samohlásky

• vokály
• a, e, i, o, u, (y)
• vydechovovaný proud nenáráží na žádnou překážku
• na konkértní samohlásky má vliv umístění jazyka

Dvojhlásky

• samohláskový zvuk, při kterém se mění poloha jazyka
• ou
• au
• eu

Souhlásky

• konsonanty
• vzduchový proud naráží na překážku

Klasifikace souhlásek

Podle přkážky

Závěrové

• proud vzduchu narazí na zavřenou část
• p

Úžinové

• proud vzduchu musí projít užinou
• s

Polozávěrové

• závěr plynule přejde v úžinu
• c

Podle místa tvoření

Obouretné

• místem jsou rty
• p

Retozubné

• místem je spodní ret a zuby
• v

Předodásňové

• jazyk je téměř u zubů
• n

Zadodásňové

• jazyk tlačí téměř na horní patro
• č

Tvrdopatrové

• vznikají na tvrdém patře
• ň

Měkkopatrová

• vznikají na měkkém patře
• k

Hrtanové

• vznikají v hrtanu
• h

Podle znělosti

Znělé

• párové
  • b, v, z, ž, d, ď, g, h
  • tvoří páry s něznělými souhláskami
• pouze znělé
  • r, l, m, n, ň, j

Neznělé

• párové
  • p, f, s, š, t, ť, k, ch
  • tvoří páry se znělými souhláskami
• pouze neznělé
  • c, č

ř

• znělost se mění podle pozice

Podle tvrdosti

Měkké

• ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň

Tvrdé

• h, ch, k, r ,d ,t, n

Obojetné

• b, f, l, m, p, s, v, z

Fón

• nejmenší zvuková jednotka lidské řeči

Foném

• zvuk, který dokáže rozlišit význam

Slabika

• nejmenší výslovnostní jednotka v plynulé řeči
• jádro slabiky
  • samohláska nebo slabikotvorná souhláska

Fonetická transkripce

• přepis podle výslovnosti
• zaznamenává, co skutečně slyšíme
• zaznamenáváme pomocí konkrétních symbolů a písmen

Spisovná výslovnost

• ortoepie
  • jazyková disciplínam která se zabývá správnou výslovností
• rozlišujeme výslovnostní styly:
  • základní styl
    • typický pro veřejné promluvy
    • neutralizace
      • ztráta znělosti na konci slov
    • asimilace
      • připodobnění znělosti ve skupině hlásek
  • hovorový styl
    • typický pro běžnou kominikaci
    • je nedbalejší
  • pečlivý styl
    • typický pro slavnostní promluvy
  • do spisovného jazyka nepatří nepečlivý styl

Spisovná výslovnost samohlásek

• a -> [a]
• á -> [a:]
• e -> [e]
• é -> [e:]
• i -> [i]
• í -> [i:]
• o -> [o]
  • ó se v češtině nevyskytuje
• u -> [u] 
• ú/ů -> [u:]
• y -> [i]
  • dříve se vyslovovalo jako [ü]
• ý -> [i:]
• ě -> [je]
  • v historii mělo speciální zvuk, který je dnes zaniklý
• v češtině se obecně tzv. dvojhlásky přirozeně až na jednu výjimku (ou -> [ou]) nevyskytují, až na slova přejatáz cizích jazyků
  • eu -> [eu]
  • au -> [au]
• samohlásky nezkracujeme
  • např.: domů -> [domu:] nikoliv [domu]
• samohlásky neprodlužujem
  • např.: vzadu -> [vzadu] nikoliv [vza:du]
• dbáme na správnou výslovnost samohlásek
  • i ([i] nikolv [e])
  • e ([e] nikoliv [a])
  • o ([o] nikoliv [a])
• slouhlásky bez samohlásky netvoří slabiky, pouze pokud je ve slabice slabikotvorné r, l a m může slabika vzniknout i bez samohlásek

Spisovná výslovnost souhlásek

Párové souhlásky

• znělé souhlásky (hlasivky se chvějí)
  • b, v, d, ď, z, ž, g, h
• neznělé souhlásky (hlasivky se nechvějí)
  • p, f, t, ť, s, š, k, ch

Nepárové souhlásky

• znělé souhlásky
  • m, n, ň, r, l
• neznělé souhlásky
  • c, č

ř

• ř je v některých případech znělé (řepa, dřevo) a jindy neznělé (tři, pepř)

Výslovnost skupin souhlásek

• -zk- -> [sk]
• -dk- -> [tk]
• -vk- -> [fk]
• -bk- -> [pk]
• -kd- -> [gd]
• -hk- -> [chk]
• -ďk- -> [ťk]
• -žk- -> [šk]
• zdvojené sohlásky se vyslovují jako jedna pokud není potřeba rozlišit význam
  • např.: rozzlobit [rozlobit]; raci [raci], racci [racci] nikoliv [raci]
• skupiny souhlásek -ds a -ts- lze vyslovit jako [c]
• skupiny souhlásek -dš- a -tš- lze vyslovit jako [č]
• skupiny -ct- a -čt- vyslovujeme tak, jak je píšeme

Spodoba znělosti

• spodoba znělosti se objevuje v souhláskových skupinách
• tam kde se setkávají párné souhlásky, které se liší znělostí, vyslovujeme celou souhláskovou skupinu
• dělíme je na znělé (druhá souhláska je znělá) a neznělé (druhá souhláska je neznělá)

Slovní přízvuk

• akcent
  • zesílení hlasu na určité slabice
• akcent se v češtině umisťuje na první slabiku a říká se mu hlavní (př.: vláda)
• u trojslabičných a víceslabičných slov se objevují i další akcenty
  • nejčastěji na lichých slabikách (př.: devadesátý)
• ve slovních spojeních slova se slabičnou předložkou se přízvuk přesouvá na předložku (př.: na řece)
  • pokud je předložky neslabičná, přízvuk zůstává ve slově, na které se váže (př.: v řece)
  • ve spojení slabičné předložky a víceslabičného slova zůstává přízvuk na slově a nepřesouvá se na předložku (př.: za nejnepříznivějších podmínek)

Větná melodie

• jednotlivé druhy vět mají svou zvláštní melodii
• v písmu je označujeme znaménky - ?, !
• věty oznamovací - melodie klesavá (kadence)
  • např.: Jdu do knohovny.
• věty tázací
  • věty tázací zjišťovací - melodie stoupavá
    • např.: Pojedeme na výlet? 
  • věty tázací doplňovací - melodie stoupavě-klesavá (kadence)
    • např.: Kdy se vrátite domů? 
• věty rozkazovací - melodie klesavá
  • např.: Vypni už ten počítač!
• věty přací - melodie klesavá a melodie stoupavě-klesavá
  • např.:
    • Kéž by už přišli!
    • To je nádhera!

Důraz

• v českém jazyce se důraz vyskytuje obvykle na konci věty
• v případě potřeby se umisťuje i jinam pro zdůraznění nějaké konkrétní informace
• např.
  • Všechny lístky jsou bohužel vyprodané.
  • Všechny lístky jsou bohužel vyprodané.
  • Všechny lístky jsou bohužel vyprodané.

Tempo a pauzy

• v mluveném projevu dbáme i na přiměřené tempo řeči
• správným kladením pauz členíme projev na úseky, což napomáhá porozumění projevu (= větné frázování)