Gotická hudba

hudba je v tomto období mnohem diferenciovanější (primárně pode lokality)
- zatím co ve Francii se gotika projevuje již ve druhé polovině 12. století, po Evropě se rozšířila až o století později, někdě dokonce až ve druhé polovině 14. století
duchovní hudba je stále centrem nových progresivních úvah o nové hudbě, signifikatně se ovšem projevuje i hudba světská
od spíše jednohlasé kompozice minulého období se přesouváme k primárně vícehlasé kompozici

Světská hudba gotiky

díky zavedení feudálního aristokratického systému ve většině velkých říší Evropy se k aristokratickému životnímu stylu dostali i rytíři
vzniká tzv. rytiřská kultura (ze které stále vychází zásady současné etikety)
pro rytíře vyšších stavů se píší hrdinské eposy, které byli později zpívané (jednohlasně)
na jihu Franci tvoří hudbu trubadůři, na severu pak truvéři

Nové druhy hudby

do gotického období se strofické písně psali pomocí jednoduchého vzorce, zatímco gotická píseň postupuje podle různých složitějších forem
formy písně:
- barová forma (nejrozšířenější) - forma $AAB$
  - dvojí opakování první části a dopěv
- ballada
  - tři strofy a refrén
  - melodická výstavba podle formy $AABC^r$
- virlai - forma $A^rBBAA^r$
- rondeau - forma $A^rB^rAA^rABA^rB^r$
- Leich
  - nepropracovanější forma
  - průběžně prokomponovaný jednohlas
  - opakovaní jednotlivých nápěvů je nepravidelné a komplexnější

zhudebnění poezie
hlavní melodii má vrchní hlas, zbylé hlasy jsou pohyblivější než u moteta
rytmus je přsně daný pro vrchní hlas, zbylé jsou méně pravidelné a někdy dokonce improvizované
vrchní hlas je vždy zpívaný a je doprovázen jedním až třemi nástroji
- méně často se vyskytují dueta, zcela vyjímečně i terceta
mají stejné formy jako písně*
madrigal
- zpěv pro vysoká mužská terceta, užití barové formy
caccia
- dueto vyšších mužských hlasů
  - užití kánonu
ballata

instrumentální hudba doprovázela tanec nebo hrála v pozadí zvláštních událostí
byla převážně improvizovaná
někdy doprovázela zpěv, ovšem neobsahovala příliš komplexní melodie (převážně doprovod bordunem (jednohlasým i vícehlasým) nebo ostinatem)
někdy hráli soubory instrumentální hudbu zcela náhodně a tak vytvářeli disonantní souzvuky typické zejména pro hudbu novějších dob

dvěma hlavními skladateli této epochy jsou mistr Leoninus a mistr Perotinus za Notre-Damskou školu a Franko Kolínský, Petrus de Cruce, Johaness de Garlandia za Kolínskou školu
vícehlas vzniká postupným přidáváním hlasu (cantus firmus- první hlas, duplum - druhý hlas, triplus - třetí hlas, quadruplum - čtvrtý hlas)
jednotlivé hlasy jsou podřazeny modální rytmice
- rozeznáváme 6 základní modů:
  - trocheus - nota půlová a čtvrťová
  - jambus - nota čtvrťová a půlová
  - daktylus - nota tříčtvrťová, čtvrťová a půlová
  - anapaest - nota čtvrťová, půlová a tříčtvrťová
  - spondeus - tři tříčtvrťové noty
  - tribachys - tři čtvrťové noty
vícehlas v podstatě lineárním kontrapunktem (první zmíňka pochází z traktátu Optima introductio in contrapunctum)
v chrámech se zavádějí varhany

1300 - 1377
básník a skladatel
působil na dvoře Jana Lucemburského, pobíval mj. i v Praze a poté se usídlil v Remeši
ze světské tvorby zavádí novou techniku vícehlasu, tedy že vyšší hlasy jsou doprovázeny instrumentálně
- nejčastěji tvoří baladu, měně často rondeau a virlai
je autorem prvního prokomponovaného mešního ordinaria
- je čtyřhlasé a využívá starších stupnic

psal hymny, antifony, mše i chansony
využíval techniky faux-bourdonu (doprovod hlavního hlasu svrchními terciemi a sextami)
neznámější je od něj chanson O rosa bella

prímárně koloraturní zpěv
z již existujících chorálů se vybrali části, které nebyli nějak zvláště melodicky komplexní (většinou sylabické části), noty se protáhli a nad ně se přikomponovalo květnaté melisma vyššího hlasu
- těmto částem chorálu se pak říká organální
v částech chorálu, které již byli nějakým způsobem melismaticky zapsané se zpěv ozdoboval jen minimálně
- těmto částem pak říkáme diskantové
později se původní chorální melodie také upravuje a přikomponované hlasy mají daný modální rytmus
- o to se staral hlavně mistr Leoninus
ještě později v této epoše se berou melodie starším organ a přidávají se složitější a složitější melodie a rytmus (těmto novým kompozicím se říká klauzule)
- to praktikoval hlavně mistr Perotinus
typické pro pozdější organa je zavedení tříhlasu nebo dokonce čtyřhlasu

jedná se v podstatě o opak organa
skladba je melodicky i rytmicky mnohem jednodušší a cílem je aby posluchač porozuměl textu
hlasy jsou skládány syrrytmicky
nezakládá se ovšem na melodii odněkud převzaté, jedná se tedy o naprosto originální kompozice
později v notredamské epoše ale vychází z módy

jedná se o chorální melodii (která je tentokrát často hrána na hudební nástroj) a druhou otextovanou melodií
často se přidává i třetí hlas s další jinou melodii a jiným textem
jednotlivé texty mezi sebou souvisí pouze v námětu
- jsou často v jiných modech dokonce v jiných jazycích
hlasy se často setkávají v drsných intervalech (mnohdy zní moteto téměř orientálně)
původně vznikali otextováním klauzulí
k motetu se později přidávala i druhá část (melodicky stejná s relativně kratšími délkami not)

zavádí se mensurální notace (vychází z chorální notace), autorem je Frank Kolínský
nejdelší noty je maxima, nejkratší je semibrevis, později se přidávali i kratší noty
v jednom taktu jsou tři doby (perfektní rytmus), vyjadřující svatou trojici (ostatní dělení jsou označována za imperfektní)