Jazykové skupiny indo-evropské jazykové rodiny

Indo-íránské jazyky

za společný základ je považována praslovanština (její existence je pouze předpokládaná, neboť nemáme písemné důkazy)
nejstarším doloženým spisovným jazykem je staroslověnština
- Cyril a Metoděj k nám přinesli její základ v podobě makedonského dialektu jednoho starobulharského jazyka
- písmem byla hlaholice a žáci Cyrila a Metoděje ji předělali na cyrilici
společným znakem všech slovanských jazyků je flexe (ohýbání)
společné rysy vykazují také v mluvnické stavbě a slovní zásobě

italické jazyky
- historické (většinou zaniklé) jazyky používané v růžných částech Itálie
armenština
albánština
řečtina
maďarština, finština a estonština patří do ugrofinské jazykové rodiny

nastává první velký rozkvět českého jazyka
vzniká mnoho jazykových a literárních památek
čeština se objevuje v oblastech, kde se používala latina
propracovává se styl vyprávěcí (Dalimilova kronika) a styl odborný (právnické texty)
některá díla mají mnoho lidových prvků (Mastičkář)

čeština už moc nikam neproniká
úlohy mezi češtinou a latinou jsou rozděleny -> čeština v dílech pro lid a latina v odborných textech
čeština se stala nástrojem vzdělání

další rozkvět
rozšíření slovní zásoby, zejména přijmáním slov z jiných jazyků
ustálení mluvnické stavby
dostatek jazykových prostředků -> umožnění stylistického diferencování
vznik prvních mluvnic spisovného jazyka
překlad Bible (Bible kralická) a spisy a slovníky Daniela Adama Veleslavína považovány za vrchol jazykového dvoření

u podstatných jmen přechod tvarů od vzoru kost k vzoru píseň (velmocem i velmocím)
u zájmen je spisovný tvar ho vedle jej; spisovný hovorový je tvar mojí
u sloves jsou spisovné hovorové tvary kryju, kryjou vedle kryji, kryjí; v infinitivu ustupují tvary končící na -ti; vedle sázejí je i tvar sází
ztráta rodu (ti malý kluci, ty malý kluci)
prosazování koncovky -ma (s kamarády, s kamarádama)
skloňování přídavných jmen přivlastňovacích podle tvrdého vzoru (máminu šéfovi, máminému/máminýmu šéfovi)